Rubriky
Historie

17. století

Naboženské problémy předestřené v 16. století zasahovaly i do mocenských poměrů v českých zemích počátku 17. století. Například roku 1609 si protestantská šlechta vymohla na císaři Rudolfovi II. tzv. Majestát na náboženskou svobodu, který protestantům tzv. augsburského vyznání povoloval jejich víru. Politická krize a boj o moc mezi katolíky a protestanty v období konce vlády Rudolfa II., spolu s nástupem jeho bratra Matyáše roku 1611 a posléze silně katolicky založeného bratrance Ferdinanda II. roku 1617 se však postupně prohlubovala. To vše vygradovalo v květnu 1618 třetí pražskou defenestrací (obrázek dole) kterou započalo tzv. stavovské povstání. Toto povstání a jeho následná porážka na Bílé hoře roku 1620 nemá tragickou dohru jen pro naše země, stalo se totiž rozbuškou jednoho z nejhorších konfliktů v dějinách Evropy – tzv. třicetileté války.

Pražská defenestrace roku 1618

Třicetiletá válka

Tento konflikt, v jehož pozadí oficiálně stála náboženská krize protestantů a katolíků probíhající již od roku 1517, však nebyl jen konfliktem víry, ale také mocenským soubojem téměř všech evropských velmocí, který, až do svého konce Vestfálským mírem roku 1648, například jen v českých zemích, které Obrázek 13 – třetí pražská defenestrace 16 byly místem mnoha bojů a přesunů vojsk, způsobil ztrátu zhruba 1/3 obyvatelstva.

Obrátíme-li se tradičně přímo na Brušperk a jeho okolí, vidíme, jak se i zde promítají krizové události třicetileté války. Morava na počátku stavovského povstání roku 1618 zůstala věrná císaři, avšak již roku 1619 zde došlo k převratu, kdy se moravským zemským hejtmanem (nejvyšším představitelem Moravy) stal Ladislav Velen ze Žerotína, který se přidal k povstalcům. Hned v roce 1619 pak jeho vojáci obsazují Hukvaldy a přilehlé panství, kterého byl Brušperk součástí. Následujícího roku 1620 prošli našim krajem polští lisovčíci (lehká žoldnéřská jízda) krále Zikmunda III., nechvalně proslulí svým drancováním a brutalitou, kteří měli za úkol pomoct císaři. V létě téhož roku se Hukvaldy vrátily do císařských rukou.

Následujícího roku 1621 naším krajem protáhlo povstalecké vojsko Jana Jiřího Krnovského, jako další pak vojsko Gábora Bethlena (sedmihradský kníže a spojenec povstalců), které spolu s Valachy ovládlo hukvaldské panství, obléhalo hrad a drancovalo okolí. První roky bojů si v Brušperku či jeho okolí dozajista vyžádalo velmi mnoho ztrát na životech a majetku. Zatím nejhorší rána ale přišla roku 1626, kdy krajem protáhlo vojsko tzv. Haagské koalice (koalice proti císaři) vedené Petrem Arnoštem Mansfeldem, které tudy ustupovalo od severu po porážce v bitvě u Dessavy (severovýchodní Německo), kde byli poraženi císařským vojskem Albrechta z Valdštejna. Mansfeldovo vojsko zde postupně dobylo Ostravu, Opavu, Těšín a 9. září pak nakonec vypálilo a vydrancovalo i Brušperk, Příbor a přilehlé okolí – Hukvaldy však dobyty nebyly.

V létě 1627 zahájil Albrecht z Valdštejna protiútok a začal Dány ze severovýchodní Moravy vytlačovat. V této době obsadil i Brušperk, Příbor a Ostravu, kterou prý vydrancoval ještě hůř, než Dánové v předchozím roce. Každopádně po Dánech a řádění císařských vojsk v letech 1626-1267 nastalo období relativního klidu a míru. Celkovým pohledem na tom bylo hukvaldsko, oproti jiným oblastem, relativně dobře. Na druhou stranu však dozajista ze strany biskupa Ditrichštejna aktivně pokračovala, v duchu tzv. Obnoveného zřízení zemského, rekatolizace celé oblasti, která se negativně dotýkala velkého množství lidí.

Albrech z Vadštejna
švédsky generál Lennart Torstensson

Smrt a útrapy se do Brušperka a celého našeho kraje opět vrátily až v poslední fázi třicetileté války, kdy se naše země staly jedním z hlavních bojišť. Mezi lety 1639-1643 vpadlo do českých zemí postupně několik vln švédských vojsk. Pro Brušperk je klíčové vojsko generálů Hanse Königsmarka a Lennarta Torstenssona, které vpadlo roku 1642 na Moravu, kterou po dobytí Olomouce z části ovládlo a dále drancovalo.

V srpnu roku 1643 přitáhly jednotky generála Torstensona přímo k Hukvaldům, které začaly dlouze obléhat a drancovat v širokém okolí (například na zámku ve Staré Vsi se k této době traduje masakr skupiny Švédů v tamějším sklepení). Jen chvíli před obléháním Hukvald však byl Švédy napaden i náš Brušperk. O dvou legendách k této události krátce pojednává například Petr Juřák ve své práci Brušperk, Nahlédnutí do historie města, avšak skutečný průběh událostí pravděpodobně již nezjistíme. Co však víme je to, že Brušperk byl Švédy těžce poničen. Městské hradby, které Brušperk pravděpodobně měl, byly zcela zničeny a obyvatelstvo bylo z části nejspíše zmasakrováno. Po válce, už 13 let po dobytí města, bylo v Obrázek 15 – ilustrace drancování během Třicetileté války 19 Brušperku, který začali zalidňovat lidé z okolí, stále téměř 1/4 domů zcela pustých. Město jako takové tak po dlouhou dobu zažívalo krizi a hospodářský úpadek, který se začal opět napravovat až více než 30 let po svém dobytí Švédy roku 1643.

Krize po Třicetileté válce

Tři desetiletí bojů, násilí a nejistoty třicetileté války se projevily nejenom v poklesu počtu obyvatel, ale hlavně v souvisejícím poklesu celkové ekonomické síly a hospodářské úrovně. Vrchnost se, v rámci tzv. druhého nevolnictví, pokusila nahradit své zmenšené výnosy například mnohonásobným zvýšením robotních povinností svých poddaných, kteří tak byli vystavováni velké zátěži. Aktivně pokračovala rekatolizace a do situace v zemi pak zasáhly i další války. Nebyla to jednoduchá doba.

Brušperk, naposledy poničený Švédy roku 1643, na tom byl špatně. To dokládá fakt, že byla městu biskupstvím roku 1653 darována zpět celá 1/3 odevzdávané vrchnostenské dávky, což značí snahu o zlepšení ekonomické situace ve městě, ve kterém byla ještě v roce 1656 celá 1/4 domů pustých. I tak ale život dál pokračoval a lidé dělali co uměli. V roce 1657 se poprvé objevuje pečeť s městským znakem. Z hlediska hospodářského vývoje města je důležitý rok 1660, kdy biskup Leopold I. Vilém potvrdil artikuly (de facto stanovy) soukenického cechu, který sice vznikl asi již v 16. století, ale v budoucí době se měl stát klíčovou součástí Brušperka. Další snahou o ekonomické povzbuzení města bylo roku 1662 sloučení kovářského, kolářského a tesařského cechu pod silný soukenický cech. Situace ve městě byla ale stále špatná. Roku 1665 nařídil městu biskup Karel I. Josef postavit si radnici, která zde doposud nebyla. Kromě tohoto také nařídil městské radě dohlížet na cechy, aby neodírali chudé.

Pokud bylo období 50. – 60. let špatné, pak 70. léta byla pro Brušperk kritická. Cena potravin byla vysoká, lidé chudli a zadlužoObrázek 16 – kuruci Františka II. Rákocziho 20 vali se (i tak byla roku 1672 zaplacena oprava kostelní věže, poničené asi ještě Švédy). Roku 1675 nařídil biskup Karel II. městu, ve kterém za posledních 20 let zpustlo dalších 20 domů, nedělat další dluhy a ty stávající splatit. Roku 1677 musel Brušperk, pro potřeby vojska a na své náklady, vyslat 13 svých mužů do Uher, kde v té době začaly propukat nepokoje, které roku 1678 přerostly v protihabsburské tzv. Tököliho povstání (to samé se ve větší míře zopakovalo ještě roku 1704 a 1705, tentokrát proti tvz. Rákocziho povstání).

Aby toho nebylo málo, roku 1680, kdy uherští povstalci (tzv. kuruci) obléhali Hukvaldy, zasáhl město mor. Špatná situace se začala konečně zlepšovat až po roce 1683, kdy byly městu a jeho měšťanům odpuštěny vrchnostenské dávky, roku 1685 pak i dluhy. Hospodářství se tak začalo opět pomalu pozitivně rozvíjet. Nakonec, roku 1705, i přes zmíněné vyslání mužů do Uher, se město konečně zbavilo dalších dluhů a celkově se tak po více než 50 letech opět vzpamatovalo a stabilizovalo. Jako takovému mu pak byly biskupem Wolfgangen roku 1713 potvrzeny stávající městské výsady.